Rozbor dramatu „Vymítání ďábla na lyžích“

Úvod

Dramatický text „Vymítání ďábla na lyžích“ představuje unikátní syntézu duchovní alegorie, školní satiry a zimního sportu. Autor zde spojuje nespojitelné – klášterní mystiku, pedagogický entuziasmus a carvingovou techniku – čímž vytváří dílo, které se vymyká žánrovému zařazení i zdravému rozumu.

Text je strukturován jako klasické drama, ale jeho dějová linie připomíná spíše školní výlet, který se zvrhne v exorcistický muzikál. Každá scéna je samostatným vesmírem, kde se pravidla reality ohýbají podle potřeby dramaturgického efektu.

Scéna I: Ďábel na svahu – příchod zla v lyžařské výbavě

Drama začíná na sjezdovce, kde se objevuje ďábel – bez skipasu, bez carvingu, ale s plameny na brýlích. Tento obraz je zcela v souladu s klasickou démonologií, jen místo pentagramu máme modrou sjezdovku.

Ďábel zde není jen metaforou zla, ale i kritikou systému – ignoruje pravidla, techniku i bezpečnostní předpisy. Jeho výkřik „Tato hora je má!“ je manifestem anarchie, který by mohl být vytesán do kamene vedle školního řádu.

Scéna II: Klášter svaté Terezy – duchovní reakce na sportovní krizi

Zpráva o ďáblovi se šíří jako lavina – doslova. V klášteře se probouzí abatyše, která je oddaná sudoku a duchovnímu životu. Její rozhodnutí postavit se ďáblovi bez lyžařské zkušenosti je aktem víry, ale i pedagogického zoufalství.

Její modlitba „Ó mocné síly svaté gravitace…“ je teologicko-fyzikální zaříkávadlo, které spojuje Newtona se svatou Terezou. Tento moment je vrcholem absurdity – duchovní boj se odehrává na svahu, kde se běžně řeší jen technika oblouku.

Scéna III: Ďábel s GoPro – modernizace pekla

Ďábel se vrací, tentokrát s GoPro kamerou a energetickým nápojem. Jeho poznámka „Modlitba bez pohybu? To je jako TikTok bez tance!“ je kulturní kritikou, která by si zasloužila samostatný seminář.

Abatyše se pokouší nastoupit na lyže, ale zamotá se do hábitu – což je metafora pro střet tradice s modernitou. Kniha jí padá do sněhu, ďábel se směje jako reklama na sýr. V tomto momentu se drama mění v grotesku.

Scéna IV: Kamilka – pedagogický exorcismus

Na scénu přichází ředitelka Kamilka – hudební fanatička, která věří, že zpěv je řešením všeho. Její rozhodnutí vymítat ďábla zpěvem je pedagogicky neobhajitelné, ale dramaticky geniální.

Její studentka Vlasta, která se přidává kvůli jedničce, je ztělesněním školního pragmatismu. Její ironie a izolepa se stávají klíčovými nástroji v boji proti chaosu.

Scéna V: Let na svah – operní trauma v kabince

Cesta na svah probíhá v letadle, kde Kamilka zpívá tak hlasitě, že pilot hrozí výstupem. Vlasta ji umlčuje izolepou – což je pedagogická metafora pro nutnost ticha v hodinách.

Zpěv přes izolepu v tónině G# je hudební experiment, který by mohl být zařazen do učebnice „Hudební výchova pro pokročilé sadisty“.

Scéna VI: Souboj na sjezdovce – duel zpěvu a zla

Na vrcholu sjezdovky se odehrává finální souboj. Kamilka čte zaříkávadlo, ďábel zpívá falešně. Jejich srážka je jako duet Carmen a Behemotha.

Vlasta dobíhá pěšky, s rozpadlými lyžemi z Wiche – což je kritika školního rozpočtu. Její výraz „Za jedničku bych šla i do Mordoru“ shrnuje celou pedagogickou realitu.

Závěr: Návrat do kláštera – ticho jako vítězství

Po porážce ďábla se výprava vrací do kláštera. Kamilka chce složit mši v tónině F#, ale abatyše ji odmítá s větou „Pán Bůh si to nepřeje.“ Tento moment je vrcholem sarkasmu a zároveň pedagogickým verdiktem.

Vlasta dostává jedničku z hudebky a trojku z mravů – což je nejpravdivější vysvědčení, jaké kdy bylo napsáno.

Závěr

„Vymítání ďábla na lyžích“ je školní drama, které si pohrává s archetypy, žánry i nervy diváka. Je to fraška, která spojuje duchovno, pedagogiku a zimní sporty do jednoho sjezdu.

Je to dílo, které ukazuje, že i ďábel má rád svahy, že ředitelka může být hlasová zbraň, a že izolepa je někdy jediným nástrojem pedagogické spásy.