Stránky byly vytvořeny pouze za účelem pobavení! | Obsah stránek je majetkem autora a je zakázano ho jakkoliv využívat bez vědomí autora/ů. Děkujeme

Rozbor díla

Rozbor díla "Prázdninová píseň Mendelky" je vskutku příkladem literární anarchie, která se nebojí opustit realitu a přenést nás do světa, kde čas, prostor a logika podléhají absurdnímu pohybu.

Píseň začíná nevinně, když "rozpukají ledy", ale otázka zní: proč? Ledy se přece spíše tříští nebo rozpouští, než aby rozpukaly. Možná tím autor naznačuje, že teplotní přechody nejsou nikdy tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Následuje obraz léta, které "zavoní" – ačkoliv zní to příjemně, nijak nám to neříká, co v tom létě konkrétně voní. Možná jde o třešně, které zrají jako symbol nevyhnutelné a nepochopitelné přírody. Ta nás vyzývá ke koupačkám, které jsou stejně neuchopitelné a náhodné jako celý tento svět.

Pokud by někdo přemýšlel o tom, co znamená bágl vkládaný na záda, mohl by se ptát, jaký smysl to má. Co znamená "vyrazit ven, kde slunce zapadá, kde se rodí nový den"? Zde autor zřejmě experimentuje s časovými dimenzemi – zapadající slunce je zároveň novým dnem, což dává smysl, pokud ignorujeme zákony přírody. V refrénu se tato absurdní myšlenka opakuje třikrát, což může naznačovat, že autor chtěl ukázat, že se často setkáváme s věcmi, které postrádají logiku, ale přesto se stávají součástí našeho života.

Následuje skok do světa vědomostí, kde nás autor ujišťuje, že "my máme chytré hlavy" – ale i tak jsme závislí na vzorcích, kterým nerozumíme. Proč se tedy zpívá o matematice a češtině v jedné větě s tak vážnou a podivnou zmínkou o sexuální výchově? Jsou tyto věci propojené? Proč by nemohla být sexuální výchova logicky spojená s matematikou? Odpovědí může být odkaz v první sloce na třešně. Autor mohl chtít vyjádřit obecně ovoce, které je možné využít jak v matematice pro znázornění výpočtů, tak v sexuální výchově při nákupu prezervativů. Jedná se pouze o spekulaci, ale z celé písně by se jednalo o nejvíce logickou pasáž, i přestože je poměrně nevhodná.

A pak přichází "Mendelka", záhadná postava, která se objevuje jako symbol "vroucně milovaného" výchovného archetypu. Její existence je však parodická, protože se zcela vymyká běžným normám výchovy. Autor nám neumožňuje přemýšlet o tom, proč ji "každý miloval", ale tato věta nás vybízí k zamyšlení. Pokud hledáme odpověď v textu, pravděpodobně ji nenalezneme. Mendelka je představena jako iluze, která se stává klíčovým prvkem humoru a chaosu, který je v této písni záměrně zanechán.

Co tedy autor zamýšlel? Možná se rozhodl vzít naši každodenní realitu a zcela ji rozvrátit, aby vytvořil svět, kde věci neprobíhají podle očekávání, a přesto to vše má nějakou "logiku". Možná se snažil ukázat, že v prostředí plném zbloudilých symbolů je stále něco, co nás spojuje – ať už je to třešňová vůně, náhodné jablko nebo Mendelka, která neexistuje, ale přesto je tak důležitá, že ji chceme pamatovat.

Píseň tedy nepodává konkrétní doslovný význam, ale spíše nás vede k zamyšlení, jak mohou věci, které na první pohled působí nesourodě, v rámci kulturních a mentálních rámců vytvářet nové, nečekané významy. Je to jakýsi "protimatematický" obraz našich každodenních představ, který nás vyzývá vidět svět jinak, bez pevné struktury nebo řádu.

Rozbor písně „Prázdninová píseň Mendelky“

Analýza textu z hlediska literárně-kritického, klimatologického a školně-existenciálního

První sloka: Klimatická revoluce a třešňová metafyzika

„Když rozpukají ledy a léto zavoní…“ – již první verš nás uvádí do světa, kde fyzikální zákony ustupují poetické svévoli. Ledy, které se běžně rozpouštějí, zde „rozpukají“, což naznačuje, že autor buď neprošel přírodovědným minimem, nebo se záměrně snaží redefinovat skupenství vody.

Léto „zavoní“, ale není jasné čím. Možná potem studentů, možná dezinfekcí školních lavic, možná třešněmi, které se objevují o dva verše později jako symbol plodnosti, puberty a všeobecného rozkladu školní morálky.

„Zvonek naposledy zazvoní“ – zde se dostáváme k motivu konečnosti, který je však okamžitě zpochybněn refrénem. Zvonek sice zazvoní, ale prázdniny nejsou koncem, nýbrž začátkem. Autor tímto vytváří paradox, který by mohl být předmětem semináře z filozofie času.

Refrén: Bágl jako existenciální břemeno

„Tak nahoď bágl na záda…“ – zde se dostáváme k imperativnímu jádru písně. Bágl není jen školní taška, ale symbol všeho, co si student nese z devíti měsíců výuky: traumata z písemek, nevyřešené rovnice, poznámky od učitelů i nevyplněné omluvenky.

„Vyraž někam ven“ – kam přesně, není specifikováno. Může jít o les, město, nebo metaforický prostor svobody, kde „večer slunce zapadá a rodí se nový den“. Tento verš je časoprostorovým paradoxem, který ignoruje rotaci Země a zároveň naznačuje, že autor nikdy neviděl východ slunce, protože spal po večírku.

„Dělej blbiny“ – zde se píseň definitivně vzdává jakéhokoliv výchovného poslání. Blbiny nejsou definovány, což je nebezpečné, neboť student může tuto výzvu interpretovat jako povolení k anarchii, graffiti nebo pokusu o výpočet logaritmu bez kalkulačky.

Druhá sloka: Akademický narcismus a sexuální revoluce

„My máme chytré hlavy a je nás většina“ – zde se autor dopouští statistického klamu. Většina studentů má hlavu, to ano, ale její chytrost je subjektivní.

„To co nás děsně baví – matika, čeština“ – ironie tohoto verše je tak silná, že by mohla být zařazena do učebnice sarkasmu pro pokročilé.

„Na sexuální výchově nikdo nikdy nechybí“ – zde se píseň dostává do oblasti, kterou by pedagogická rada pravděpodobně označila jako „nevhodnou“. Spojení vzorců a sexuální výchovy v jedné sloce naznačuje, že autor vnímá školu jako místo, kde se učí nejen derivace, ale i životní realita.

Třetí sloka: Výchovná schizofrenie a Mendelka jako kult

Děkujeme všem, co nás plísní“ – zde se dostáváme k jádru školní zkušenosti. Plísnění je prezentováno jako forma lásky, což je pedagogicky diskutabilní, ale literárně fascinující. V tomto kontextu se trest stává důkazem zájmu, výčitka projevem péče. Je to láska tvrdá, nevyžádaná, ale přesto nepopiratelná.

„Mendelku bude každý vroucně milovat“ – zde autor přechází od ironie k dogmatu. Láska, ač subjektivní, je zde povinná. Není prostor pro výjimku, pro odpor, pro ambivalenci. Mendelka se stává mytickým objektem lásky, který není definován. Je to škola? Učitelka? Stav mysli? Kult? Autor nám nedává na výběr — milovat Mendelku je imperativ, nikoli možnost.

„Bude na ni všude jen s láskou vzpomínat“ – zde se autor dopouští generalizace, která ignoruje realitu. Na Mendelku se vzpomíná i s bolestí, s nevyřešenými písemkami, s traumatem z třídních schůzek, s pocitem nedostatečnosti. A přesto — nebo právě proto — je tato láska vroucí. Je to láska, která se rodí z boje, z frustrace, z překonání. Láska, která není volbou, ale následkem.

Závěrečný refrén: Epilog bez pointy

Refrén se opakuje, čímž se stává mantrou. Bágl, slunce, nový den, blbiny – to vše se vrací jako kruhový děj, který nemá začátek ani konec. Je to školní samsára, cyklus, který končí prázdninami a začíná zářím.

Závěr

„Prázdninová píseň Mendelky“ je text, který se tváří jako nevinný popěvek, ale ve skutečnosti jde o dekonstrukci školního systému, redefinici přírodních jevů a manifest studentské svobody. Je to píseň, která se směje, pláče a dělá blbiny zároveň. A i když se tváří jako legrace, v jejím jádru bije srdce celé jedné třídy, která právě odchází na prázdniny… a možná i do života.

Page updated

Google Sites

Report abuse